Palermo of my mind

Palermo se mi mihlo jako sen. Jako sen ho též postrádám. Jak je to možné a čím to je ? Čím si to město člověka podmaňuje ? Jakoby se o něj nikdo nestaral. Na ulicích těhotné feny. Není jisté, zda spí či umírají. Tak , jako by si nikdo nevšímal člověka, pokud by si sám nevymyslel boha, kterému se údajně dobrovolně poddává. Obesrané baroko, ochcané sochy světců. Příznačně. Ani psi, ani současní obyvatelé města, si své dědictví nevybrali, nejsou jím zatíženi. Přijeď, nebo nejezdi, jestli tě v pondělí podráždil bordel okolo popelnic, počkej do čtvrteční noci. Chceš – li přejít rušnou ulici, vstup do ní, neočekávej servilitu řidičů, neočekávej však ani jejich aroganci. Máš li klakson, trub, vyjádři se, naznač směr drž tempo ...

V noci prodavači píčovin a květin, 15 x za hodinu. Chudáci s osudy které se nikdy nedozvíme. Zkoumal jsem svůj pocit. Snažil se každého odmítat s poděkováním a nevšímat si ho. Neponižovali se, jen se snažili prodat, nikdo je neponižoval, nikdo se jim nevysmíval. Zapalovač ve tvaru hajzlu. Bitte Schön ...

Tržiště. Ryby, chobotnice, artyčoky, olivy, mixér , moka konvice, pantofle, staré kolo, brýle, rybářský prut, spoďáry, hovězí, syrové klobásy. Všude píle, stařec svíjí po miliónté velký kornout na kilo rajčat...

Noc klidná, u rozlehlé fontány na Piazza Pretoria, nikde ani živáčka, jen nedaleký ruch z křižovatky Quattro Canti. Přízračné místo s téměř identickými nárožími. Sleduji auta, nechávám oči i závěrku dlouho otevřenou. Jakoby lidé cestovali odnikud nikam. Stejná nároží matou mysl.

Mysl zmátla i skupině seniorů, snad Rakušanů. V domnění že jsem místní, se mě ptají na cestu na nějakou další placku. Nemotorná paní mi málem skopává stativ, ale nic se nestalo. Usměju se, směřuji ji obloučkem správným směrem. Již z výrazů jejich tváří jsem poznal, že jsou zcela mimo a na hotel se vrátí s bolením za krkem a psími hovny na ortopedické obuvi . Nevím co vnímali, ale prostor to není. Nahé sochy ve výklencích a nadlidských výškách ? Blbouncí, ťapou jak dětičky ve dvojicích. Chápu jejich snění mezigeneračně. Opatruj se babi. Pámbu pomáhej ...

Jdu pak za ostatními na náměstí Vucciria. Na místě, kde se přes den prodávají ryby a hákové kříže a v noci se pije a čumí holkám na kozy, končí moje samota. Žvýkáme , na můj vkus, příliš tuhou chobotnici a pijeme víno. Máme rozhled. Kouř, smích, hulení, havraní vlasy. Dáša je unavená, ale září. Zcela bez důvodu cítím, že jsem pořádnej chlap. Nesu rypák k nebi. Děkuji Andrejko, děkuji Thequ, děkuji Martine. ...keeps Palermo on my mind.

Ulétáme na jih !

Budeme cestovat. Či spíš, ocitneme se na jiném místě. Protápeme se letištní halou ke správnému „ gejtu“. Budeme doufat, že systém bez problémů polkne rozměr našich zavazadel. Budeme doufat, že uděláme radost dodržením pravidel přepravy majiteli společnosti, který vymyslel tuto šikanu, kterou jsme v zájmu humanity přijaly sice s rozpaky, ale nakonec bez násilí. Buďme k sobe upřímní. Mají výhodu domácího prostředí. V lese či na poli bychom snad měli šanci rozměry našich kufříků, s ohledem na naši výřečnost či počet osob prosadit. Dalo by se prostě jinde zabojovat. Ale na letišti ? NE ! Nemáme šanci.

Hlavně se u balení neposrat ! Hlavně v klidu. 5 dní. To je 5 x 2 nohy ( s rezervou se nepočítá) – 1x 2 nohy, páč den první budu mít vlastně na sobě na cestu, takže ve skutečnosti 4x2 nohy, to máme plus, mínus 8 fuseklí. Zaokrouhleno nahoru na 5x2, jedny navíc. A kvalitní rezultát je na světě. Vezmu si " DESATERY" fusky, jak by řekl K.H.Borovský.

Podruhé v životě uvidím sopku. Nemůžu se dočkat zázraku atavistických úzkostí. Těším se, jak se s nimi vypořádám. Nebudu si jí všímat, budu k ní lhostejný jak bodlák na úpatí. Uvidím moře. Ochutnám ho, jako vždy. Ukojím své dětské : „ zdalipak je moře slané“ ? Těším se že zažiju zas, co opravdu postrádám. Pokojovou teplotu v ulicích. Vyleštěné dláždění z jiných hornin než je středoevropská šeď dlažebních kostek. Ulice v barvě živce. Těším se na bílý mramor a na pískovec. Oprýskané okenice. Těším se na jinou kávu a zdravě křivé ovoce na trhu. Muže s výrazy hovad, jejichž citlivá srdce tlučou pro moře a vítr. Tuším, že se mi zase sevře hrdlo a zalapu po dechu. Cítím, že budu potichu, osvobozen od humoru a ironie a prohrábnu si široce vlasy, aby si je vítr lépe bral !

Meet photographer no. 6

Nedá se říct, že by iO Tillett Wright seděla přesně do "boxu" fotograf. Vlastně jsem ji ani nenalezl tradičním surfováním nekonečným světem fotografie. Narazil jsem na ní na TEDu. Její přednáška mne naprosto strhla. Zarezonovala mi s vlastním tušením, že pokud neakceptujeme jakékoliv minority jako samozřejmost, jsme na tom stále špatně a stále existuje " Hitler in our minds", jak kdesi zpívá Antony Hogarty.

iO Tillett Wright ve svém rozsáhlém fotoprojektu nepracuje s estetickou funkcí fotografie. Nestylizuje osoby při focení, neupravuje nic dodatečně, neřeší prakticky vůbec nic, jen zaznamenává každou osobu, která o sobě konstatuje, že není zcela heterosexuální.

Výsledek je pak nečekaný, kvalita jejího projektu spočívá v množství. Jakákoliv kvalitativní kategorizace je punkově odfakována a množství je vítězstvím. Minorita neexistuje. Dochází tak k posunu diskurzu , lidí je prostě příliš mnoho na to, aby se o nich dalo mluvit jako o minoritě. PUNK IS NOT DEAD, přátelé zlatí.

pokračuj tudy na její stránky : Meet: iO Tillett Wright