Mramor z Aliki má barvu zkamenělého sněhu. Stejně jako čerstvě napadaný sníh se i leskne v ploškách. Těžil se zde od 6. Století před Kristem, zhruba po tisíc let. Dnes je Aliki přírodním chrámem. Místo je úchvatné a člověk si ani neuvědomuje, že se jedná o naprosto antropomorfní kus krajiny.
Na několika místech se povalují masivní chrámové sloupy, z jedné strany opracované do hladka, z druhé ještě hrubé. Možná tisíce let rozdělaná práce při níž někdo zahynul, nebo od ní musel utéct před zemětřesením. Vytěžená část lomu je pod vodou, nikoliv však v hloubce, jedná se o velice mělké terásky po odštípnutí bloků. V těchto mělčinách žijí malí garnátci a různé, přízračně rychlé rybky. Míhají se ze skrýše do skrýše, aniž by lidský zrak zachitil jejich konkrétní podobu.
Jako každý chrám, i Aliki má několik síní pod klenbou nebeskou. Do první vstupují turisté směle, v zádech jim ještě zůstává pocit bezpečí z nedaléké pláže, vzdálené 10 minut od místa a hlavní silnice po pobřeží ostrova, která je v dohledu přes zátoku. V této první síni lidé staví malé mohylky z menších odštěpků. Mají zde kuráž zanechávat stopu. V další síni, která je od první oddělena homolovitým skalním útvarem, již se této troufalosti nedopouštějí.
Kámen, vítr, moře. Oblá hranice půvdoního lomu má obloukovitý tvar a tříští se o ni vlny. Dává tak pocit ostrova na ostrově. Zde se dá částečně probrodit a přeskákat po balvanech až k tváři příboje. Tam se dá pozorovat ničím nerušená linie moře a nebe.
Kámen je hrubý, neklouže, umožňuje přístup po schodovitých plochách až k tůním a různým proláklinám. Možnosti jak se v tomto členitém prostoru pohybovat jsou prakticky nevyčerpatelné. Přeskokem či přelezením z jedné plošiny na druhou se nabízí stále nové a nové scenérie, stále nová a nová geometrie kamene a hladiny, stále nové pohledy na pevné linie napadané dynamicky vášní vln.
Nabízí dechberoucí průhledy na moře a vycházející slunce, které se v něm noc co noc koupe. Jsou zde strany návětrné a závětří, člověk si zde může užít živlů dle chuti. Snad je to strukturou kamene jistého pro krok , která způsobuje, že si zde člověk připadá silný a hbitý. Chce se mu svléknout a bosky skákat z balvanu na balvan.
Místo zároveň chrání a varuje. Ukazuje stejnou měrou na lidskou maličkost, jako dává prostor lidskému potenciálu. Skály jsou místy tak oblé , že se nabízejí měkce jak lůžko. Směrem k moři je již nekonečně dopadající kapky přiostřily do trnovité struktury a kráčet dál nedovolí. Byli jsme zde skoro každý den až do soumraku. Bydleli jsme zde.
Mramor z Aliki má barvu zkamenělého sněhu. Stejně jako čerstvě napadaný sníh se i leskne v ploškách. Těžil se zde od 6. Století před Kristem, zhruba po tisíc let. Dnes je Aliki přírodním chrámem. Místo je úchvatné a člověk si ani neuvědomuje, že se jedná o naprosto antropomorfní kus krajiny.
Na několika místech se povalují masivní chrámové sloupy, z jedné strany opracované do hladka, z druhé ještě hrubé. Možná tisíce let rozdělaná práce při níž někdo zahynul, nebo od ní musel utéct před zemětřesením. Vytěžená část lomu je pod vodou, nikoliv však v hloubce, jedná se o velice mělké terásky po odštípnutí bloků. V těchto mělčinách žijí malí garnátci a různé, přízračně rychlé rybky. Míhají se ze skrýše do skrýše, aniž by lidský zrak zachitil jejich konkrétní podobu.
Jako každý chrám, i Aliki má několik síní pod klenbou nebeskou. Do první vstupují turisté směle, v zádech jim ještě zůstává pocit bezpečí z nedaléké pláže, vzdálené 10 minut od místa a hlavní silnice po pobřeží ostrova, která je v dohledu přes zátoku. V této první síni lidé staví malé mohylky z menších odštěpků. Mají zde kuráž zanechávat stopu. V další síni, která je od první oddělena homolovitým skalním útvarem, již se této troufalosti nedopouštějí.
Kámen, vítr, moře. Oblá hranice půvdoního lomu má obloukovitý tvar a tříští se o ni vlny. Dává tak pocit ostrova na ostrově. Zde se dá částečně probrodit a přeskákat po balvanech až k tváři příboje. Tam se dá pozorovat ničím nerušená linie moře a nebe.
Kámen je hrubý, neklouže, umožňuje přístup po schodovitých plochách až k tůním a různým proláklinám. Možnosti jak se v tomto členitém prostoru pohybovat jsou prakticky nevyčerpatelné. Přeskokem či přelezením z jedné plošiny na druhou se nabízí stále nové a nové scenérie, stále nová a nová geometrie kamene a hladiny, stále nové pohledy na pevné linie napadané dynamicky vášní vln.
Nabízí dechberoucí průhledy na moře a vycházející slunce, které se v něm noc co noc koupe. Jsou zde strany návětrné a závětří, člověk si zde může užít živlů dle chuti. Snad je to strukturou kamene jistého pro krok , která způsobuje, že si zde člověk připadá silný a hbitý. Chce se mu svléknout a bosky skákat z balvanu na balvan.
Místo zároveň chrání a varuje. Ukazuje stejnou měrou na lidskou maličkost, jako dává prostor lidskému potenciálu. Skály jsou místy tak oblé , že se nabízejí měkce jak lůžko. Směrem k moři je již nekonečně dopadající kapky přiostřily do trnovité struktury a kráčet dál nedovolí. Byli jsme zde skoro každý den až do soumraku. Bydleli jsme zde. 
Žádné komentáře:
Okomentovat