Meet photographer no. 7

K práci této fotografky nemám co dodat, jakákoliv slova by byla nadbytečná. Potkejte špičkovou fotografku. Potkejte zde : Julii Heetta

Okolo Uherčic

Spíše než fotografování krajiny, všímám si raději menších celků, ze kterých je krajina složena. Skupiny stromů na pozadí nebe, průnik světla zlatavým listím buků, tráva v popředí, která ladí s liniemi mnohem vzdálenějšími. Okolo zámku Uherčice je krajina ideální pro procházku. Nedaleko je několik rybníků. Rákos a různá křoví v paletě od žluté přes béžovou a různé odstíny hnědi jsou v decentním souladu. Krajina zde není nijak dramatická, není smutná, ani ponurá.

V samotném zámeckém parku pak můžete procházet alejí javorů které již letos opadaly, nebo se skrýt pod závěsem větví smutečního dubu. Listí, kterým park celý půlrok dýchal, leží ve vrstvě, šustí pod nohama a voní.

Zámek Uherčice jsem nefotil, jeďte si ho ale prohlédnout a vyslechněte si osud tohoto domu. Byl státním statkem, ženskou věznicí, doupětem armády. V něžných štucích má rány. Zajeďte mu je prosím pofoukat.

Photothinking about Vranov dam

Vranovská přehrada není pěkným místem. Pěkné je jen okolí. Všude masivní kov, dráty, pouliční lampy naplněné hmyzem obráceným v prach. Traverzový jeřáb na samotném těle přehrady s dřevěnou budkou je snad tím nejhezčím, co může člověk cestou potkat. Kousek docela pěkného industriálu.

A potom restaurace. Vyhýbal jsem se zrakem. Upatlaná tabule s nápisem „ ž..ra“ . Dále snad mělo být klouby, lebka ! Elektrické vedení tou nejkratší cestou do neinvenčních restaurací. „ Občerstvení“ ! Zabedněná bída rutinního živobytí. Pod břehem policejní „ dok“ z vlnitého plechu. Stráž malých velkých průserů !

Bílý most, dělí část konzumní od obytné a válecí. Jeblý architektem jak mu přišel kov a krajina pod ruku a pak ... „ Nejkrásnější“ místo ! Pláž. Šedohnědá, páchnoucí, černé zmuchlané, mrtvé tílko. Opodál penziony, ubytovny, tobogán zcela mimo vodní plochu. Neměl jsem kuráž jít se podívat kam ústí. Představoval jsem si že rovnou do chřtánu pekla. Tam rekreanti posílají své děti. Juchů a Jupí ! Z toho se už nevylížou.

Cestou zpět jsem potkal rodinku se psem. Děti v prostřed pláže : „ Jé hele, ryba !“ Za mostem, dravý černožlutý zabiják na horském kole. Cvrček cvrčí, vzorek hučí po asfaltu. Namíří na strmou cestu do lesa. Šlape. Jednou, dvakrát, třikrát, dupe do toho frajer.... a padá. Rovně, s kolem ještě uzamčeným na nohou. Pomalu se svalí. Na to už nemám. Naschlé !

Family photo

Rodinná fotografie je z fotografických disciplín bezesporu jednou z nejstarších. Od formalistního přístupu, kdy se jednalo spíše o jakési záznamy rodinných hierarchií semknutých okolo otce, coby hlavy rodiny, jsme se dopracovali až do dnešního dne, kdy příliš konzervativní způsob může znamenat velmi směšný výsledek bez emocí a bez autenticity vztahů. Rodinná fotografie je fotografií „ pro upomínku“, má zachovat „ jací jsme byli“, případně jak jsme se v určitém období svého života cítili.

Před samotným fotografováním si obvykle dám s klienty schůzku, kde si vyslechnu jejich představu, porůznu vyzvídám, kde to mají rádi, abychom rozhodli o místě, které nejen oni, ale i jejich přátelé a rodina, budou – li si fotografii prohlížet, vnímali jako přirozené. Stanoví se závazný počet fotografií a jejich cena. Počítejte se sérií limitovanou minimem 5 fotografií a startovací cenou okolo 3.000,- Kč . Dostanete též rozličné informace o samotném průběhu fotografování a především, osobně se poznáme.

Nejsem zastáncem rodinné fotografie v ateliéru, kde musí děti i rodiče hrát nepřirozenou roli. Dětem se zde vnucují „ erární hračky“, ke kterým nemají vztah. Osvětlení zde můžeme dosáhnout dokonalého, je to však na úkor přirozenosti. Dobře nasměrované slunce zůstane navždy světlem nejkrásnějším.

Tím nejpodstatnějším na rodinné fotografii je rodinné pouto. Tím nejpřirozenějším jeho projevem je, když děti s dohledem rodičů objevují svět, zkoumají přírodu soustředěně, nebo se naprosto odevzdávají do náruče jednoho z rodičů.

Snažím se vnímat všechny členy rodiny jako rovnocenné jedince. Nenutím nikdy děti nesmyslně „ trdlovat“, respektuji bezvýhradně jejich důstojnost, nenutím je k poslušnosti, pokud se zrovna chtějí „vyblbnout“. Nezaměřuji se však jen na děti. Neméně důležitý je vztah dvou lidí, kteří jim poskytují pocit bezpečí, jejich vzájemná náklonnost, jejich dospělé a zralé partnerství.

Snažím se rodinu nerušit, jsem spíš přítomen procházce nebo rodinnému víkendu s prarodiči. Uvědomuji si v těchto chvílích, že musím být tichým svědkem. Nesmím být hybatelem věcí, nesmím deformovat obraz, který bude v budoucnu vzpomínkou na krásné chvíle. Tím idelálem je, když z jejich vzpomínek přítomnost fotografa zcela vymizí.

Fotografování mimo ateliér je poměrně časově náročné, počítejte s tím, že pro sérii, z které se nakonec vybere cca 30 fotek, budete potřebovat třeba celé odpoledne. Fotografií je potřeba zhotovit poměrně velké množství. Minimálně půl hodiny potrvá, než si děti na fotografování zvyknou a uvolní se. Délka fotografování souvisí také s počtem osob. Prostě čím víc očí, tím více mrknutí. Pro zachování autenticity a uvolněné atmosféry se těžko bude fotografovat metodou „Vyletí ptáček a sýr“.

V oblečení, které zvolíte, se vy i vaše děti musí cítit dobře, není dobré se na procházku či návštěvu prarodičů nějak nezvykle „ vyšňořit“. Vyvarovat byste se měli triček s nápisy a obrázky, velice intenzivně totiž odpoutávají pozornost od tváří a dějů na fotografii.

Rodnná fotografie je ideálním dárkem pro prarodiče, kteří velice ocení fotografii ve formátu, na který si mohou sáhnout v albu, nebo si ho mohou pověsit ve velkoformátovém tisku na zeď. O formátech, možnostech tisku a jejich cenových relacích se pokusím pohovořit v některém z dalších příspěvků. Zejména např. u tisků na plátno není cena jediným parametrem, o kterém byste měli mít povědomí. Tento dárek je velice osobní a máloco se jeho emocionálnímu významu vyrovná. Často je přijímán se značným dojetím. Rodinná fotografie je citovou investicí do budoucna. Hodnota fotografie, byť je sebekrásnější, je nejmenší v čase jejího vzniku. Stává se z ní však vzácnost za pět, deset a více let. Je-li ohleduplně opatrována, stává se rodinným pokladem.

Sním o scéně. Babička sedí na gauči a má na kolenou svého vnoučka. V rukách mají fotografii z roku 2013, kdy byla babička ještě mladá. Klouček hledí a po chvilce říká: „Babičko, ty jsi byla krásná! A co je to tady za holčičku?“ „To je tvá maminka.“

Nenechme ležet fotografie v bezduché paměti počítačů. Přičiňme se, aby společné chvíle mohla být chována jako vzácnost . Navraťme fotografii do domácností a do srdcí lidí.

Aliki. Sen o krásném kamení.

Mramor z Aliki má barvu zkamenělého sněhu. Stejně jako čerstvě napadaný sníh se i leskne v ploškách. Těžil se zde od 6. Století před Kristem, zhruba po tisíc let. Dnes je Aliki přírodním chrámem. Místo je úchvatné a člověk si ani neuvědomuje, že se jedná o naprosto antropomorfní kus krajiny.

Na několika místech se povalují masivní chrámové sloupy, z jedné strany opracované do hladka, z druhé ještě hrubé. Možná tisíce let rozdělaná práce při níž někdo zahynul, nebo od ní musel utéct před zemětřesením. Vytěžená část lomu je pod vodou, nikoliv však v hloubce, jedná se o velice mělké terásky po odštípnutí bloků. V těchto mělčinách žijí malí garnátci a různé, přízračně rychlé rybky. Míhají se ze skrýše do skrýše, aniž by lidský zrak zachitil jejich konkrétní podobu.

Jako každý chrám, i Aliki má několik síní pod klenbou nebeskou. Do první vstupují turisté směle, v zádech jim ještě zůstává pocit bezpečí z nedaléké pláže, vzdálené 10 minut od místa a hlavní silnice po pobřeží ostrova, která je v dohledu přes zátoku. V této první síni lidé staví malé mohylky z menších odštěpků. Mají zde kuráž zanechávat stopu. V další síni, která je od první oddělena homolovitým skalním útvarem, již se této troufalosti nedopouštějí.

Kámen, vítr, moře. Oblá hranice půvdoního lomu má obloukovitý tvar a tříští se o ni vlny. Dává tak pocit ostrova na ostrově. Zde se dá částečně probrodit a přeskákat po balvanech až k tváři příboje. Tam se dá pozorovat ničím nerušená linie moře a nebe.

Kámen je hrubý, neklouže, umožňuje přístup po schodovitých plochách až k tůním a různým proláklinám. Možnosti jak se v tomto členitém prostoru pohybovat jsou prakticky nevyčerpatelné. Přeskokem či přelezením z jedné plošiny na druhou se nabízí stále nové a nové scenérie, stále nová a nová geometrie kamene a hladiny, stále nové pohledy na pevné linie napadané dynamicky vášní vln. Nabízí dechberoucí průhledy na moře a vycházející slunce, které se v něm noc co noc koupe. Jsou zde strany návětrné a závětří, člověk si zde může užít živlů dle chuti. Snad je to strukturou kamene jistého pro krok , která způsobuje, že si zde člověk připadá silný a hbitý. Chce se mu svléknout a bosky skákat z balvanu na balvan.

Místo zároveň chrání a varuje. Ukazuje stejnou měrou na lidskou maličkost, jako dává prostor lidskému potenciálu. Skály jsou místy tak oblé , že se nabízejí měkce jak lůžko. Směrem k moři je již nekonečně dopadající kapky přiostřily do trnovité struktury a kráčet dál nedovolí. Byli jsme zde skoro každý den až do soumraku. Bydleli jsme zde.