Dnes jsem byl podruhé u Martina Suby ve floatačním vejci. Tentokrát na hodinu a půl. Byl jsem neklidnější než minule. To že jsem neklidný, mne skutečně velice zneklidnilo a byl jsem metaneklidný. A najednou jsem se uklidnil. Vzpomněl jsem si na jeden ze svých dávných snů. Plul jsem pod vodou a mohl jsem bez potíží dýchat. Zcela bez důvodu jsem pak vylezl na břeh. Nad hladinou byl svět o poznání ponuřejší a jaksi špinavější než svět pod úrovní hladiny. V malé ohrádce z několika klacků se v blátě krčilo několik primitivně vyhlížejících lidí. Pokud by chtěli, stačilo chatrnou ohrádku překročit a byli by svobodní. Namísto toho, na mne však jen vystrašeně hleděli. Nepomohl jsem jim, protože jsem nepochopil jejich trápení a nesvobodu. Nebylo s čím pomoci.
Došel jsem po chvíli ke kosmické lodi, která stála na malém palouku. V něm byly dvě ženské bytosti. Vstoupil jsem do lodi, podlehl jsem jejich úsměvům, pokleknul a tvář jsem položil mezi jejich břicha tak, že mi stiskly obě tváře a zakryly oči. Cítil jsem jejich hřejivou organičnost, vnímal jak se jim dmou s každým nádechem břicha. Cítil jsem že, jsem od nich dostal svolení k tomu se zastavit. Spočinout. Proplul jsem z krásy čistého podvědomí na břeh, kde jsem chvilku postřehl bytosti svého nitra porobené, nevěnoval jim přílišnou pozornost, neosvobodil je, ale šel dál a dostalo se mi pohlazení a ujištění, že i když zkřehnu, jsem v bezpečí. Myslím, že ty dva andělé se jmenovali " Smím " a " Mohu" . Dnes jsem zažil podobný pocit při floatingu. Zvláštní druh radosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat